T
tabulatura
Speciální notové* písmo středověkých hudebníků, které mělo sloužit konkrétní praxi. Jednotlivé tabulatury se proto často od sebe liší. Hudebníci označovali tóny* kromě not i číslicemi, písmeny nebo různými nehudebními značkami; šlo jim o přehlednost a pouze o základní záznam, který si již každý hudebník vyzdoboval po svém. Nejčastěji byly tabulatury varhanní* a loutnové*, podle kterých byly vytvořeny i tabulatury violové*, houslové* aj.


tacet
Z latiny: mlčí. S tímto pokynem se setkáme nejčastěji ve sborových* i orchestrálních* partech na místech, kde některý hlas nebo nástroj nemá znít.


takt
Rytmická jednotka hudební skladby, která vznikne střídáním přízvučných (těžkých) a nepřízvučných (lehkých) tónů* (dob). V notovém záznamu jsou takty odděleny taktovými čarami. Na začátku každé skladby si přečteme označení, z jakých taktů je skladba složena, v jakém bude taktu. První číslice (horní) označuje množství počítacích dob v každém taktu : 2, 3, 4, 6 , druhá číslice (spodní) značí jejich délkovou hodnotu, (např. doby půlové, čtvrtinové aj.). Např. valčíky jsou obvykle ve tříčtvrtinovém taktu - 3/4.


taktování
Udávání rytmu* rukou, taktovkou apod. Ale pozor, taktování není dirigování! Dirigent* musí kromě taktování umět ještě mnoho a mnoho jiných věcí.
taktovací schéma:

taktovka
Hůlka, jíž dirigent* nebo kapelník* naznačuje rytmus skladby. Z historie známe její různé podoby (např. J. B. Lully taktoval tlučením těžké hole o podlahu) a kapelníci dechových* hudeb taktují do pochodu kratší kapelnickou holí.


talíře 
Činely* 


tamburína 
Bubny* 


tanec
1. Druh umění, jehož podstata je v rytmickém pohybu těla za doprovodu zpěvu nebo hudby;
2. Hudební skladba psaná bud proto, aby se při ní především tančilo (např. polky* K. Vacka), nebo jako koncertní* dílo (např. valčíky* F. Chopina).


taneční hudba
Hudba k tanci*. Zpočátku se tančilo při improvizované, primitivní rytmické hudbě, pak při písních, později - již na konci 15. století - začaly nápěv přebírat hudební nástroje, jednotlivě i v různých seskupeních. Tančilo se na venkově i ve městech, v hospodách, na ulicích i v přírodě, v zámeckých sálech i v domácnostech, při nejrůznějších příležitostech. A vždycky k tomu hrála hudba. Většinou ovšem hudba skladatelů, kteří se nedostali do hudebních* slovníků, a provozovaná soubory dnes rovněž zapomenutými. I když např. k tanečnímu reji na zámku hrávaly zámecké* kapely, které měly jinak v repertoáru* skladby autorů té "nejvážnější" hudby, i když na zámky stejně jako
do hospod chodily hrát soubory i kapely, které měly pod vedením vesnických kantorů* vynikající úroveň - jako tomu bylo třeba v Křečovicích a okolí, kde tuto hudbu vedl a provozoval kantor J. Suk, nebo v Kopidlně, kde pro ni psal své polky F. M. Hilinar, v Kolíně (F. Kmoch) apod.

Již od konce 18. století se ze zdrojů rakouské lidové* hudby začíná formovat valčík*, který vrcholí v tvorbě i provedení kapel vídeňského J. Lannera a obou J. Straussů. Oblíbenými tanci zůstávají skotská, galop (kvapík*), čtverylka*, sousedská*, ve 40. letech 19. stol. se valčíku popularitou vyrovnala polka*.

V 19. stol. hrají k tanci kromě vojenských* kapel i dechové a smyčcové kapely civilní.
Roku 1877 založil vídeňský kapelník J. Schrammel /šraml/ kvartet* dvou houslí*, klarinetu* a kytary* (klarinet později vystřídala harmonika*). Tento tzv. "šraml" podstatně přispěl ke zlidovění, ale i rozmělňování dobové taneční a zpěvní produkce a svou lákavou mnohostranností se stal předchůdcem univerzálního orchestru*, schopného zahrát jednodušší taneční skladbu v jakémkoli obsazení. 

Krátce před 1. svět. válkou začíná pronikat do Evropy jazz* a s ním nové moderní tance. Po válce se i u nás taneční hudba vyvíjela především pod těmito novými vlivy, především v Praze a větších městech (např. R. A. Dvorský a jeho Melody Boys), zatímco na venkově zavládla "lidovka", jak ji známe ze skladeb A. Borovičky, J. Poncara, J. Vejvody a K. Vacka. Stejné rozdělení na moderní taneční hudbu a "lidovku" existuje i dnes s tím rozdílem, že taneční orchestry hrají k tanci i na venkově, a třeba Zlatá muzika nebo Moravanka zase na velkoměstských plesech.

Donedávna bylo populární taneční hudbou "disco" - tj. hudba psaná pro taneční zábavy při reprodukované hudbě. K nejpopulárnějším autorům této hudby patřila německá skupina Modern Talking /modern tóking/, z našich např. Orchestr Karla Vágnera, Kroky Františka Janečka aj.


tango
Moderní tanec* jihoamerického původu, 2/4 taktu*, s tečkovaným nebo synkopickým* rytmem*.

tarantela
Velmi rychlý italský lidový tanec* 3/8 nebo 6/8 taktu*. Doprovodným nástrojem jsou kastaněty* doplněné tamburínou.


téma
Hudební myšlenka, která je základem nebo jedním ze základů hudebního díla. Má svůj výrazný začátek, její melodie* je přesně členěná a ohraničená. Někdy se v průběhu skladby proměňuje, někdy zůstává beze změny (jako třeba ve skladbách tanečních*), ale vždy se vrací. Ve skladbách klasických forem* pravidelně, ale např. v symfonické* básni nepravidelně. Jedno z nejslavnějších témat hudební literatury najdeme v Adagiu* Dvořákova violoncellového koncertu*.


tempo
Hudební tempo znamená rychlost pohybu v čase. Každá skladba má své tempo, vyznačené italským názvem (např. allegro*) nebo číslicemi podle metronomu*. Když po předepsaném zpomalení najdete v notách napsáno "a tempo", znamená to, že se musíte vrátit k původnímu tempu. Stejně jako po označení Tempo I° nebo Tempo primo.


tenor
1. Vysoký mužský hlas s rozsahem asi c až a¹ (někdy až c²); 
2. v dechové hudbě basová křídlovka*.


tercet, terceto
Vokální* hudba


tercie
1. Třetí tón* v diatonické stupnici*;
2. interval* mezi 1. a 3. tónem diatonické stupnice*


toccata 
Tokáta *


tokáta
Italsky toccata, hudební forma vzniklá v období renesance*. Rychlým tempem* a strojově přesným rytmem* se podobá etudě*, ale je mnohem rozsáhlejší a umělecky náročnější. Bývá komponována většinou pro varhany*, klavír* nebo cembalo* (tedy pro klávesové nástroje) a formálně se podobá volné fantazii*. Ve starší době byla obyčejně spojována s fugou*, jako např. slavná Bachova tokáta a fuga d moll. V tvorbě moderních skladatelů (např. A. Chačaturjana) se tokáta objevuje jako náročná koncertní skladba.


tón
1. Zvuk, který vzniká pravidelným chvěním tělesa a má určitou výšku, délku, sílu a barvu. Je to "hudební zvuk", který můžeme zahrát nebo zazpívat. Grafická značka pro tón je nota*;

2. v praxi vžité pojmenování intervalu* velké sekundy, tzv. "celý tón" (např. c - d). Tento "celý tón" se dělí na dva půltóny (c-cis, cis - d), vyjímečně na třetinotóny, čtvrttóny aj.


tonalita
Ve skladbě je to zákonitý vztah všech tónů* tóniny* k základnímu tónu nebo akordu (tónice*). Splňuje-li skladba tyto podmínky, nazýváme ji tonální.


tónika
(tónyka)
První stupeň, první tón ve stupnici* - a také nejdůležitější. Od něho se určují intervaly*, od něho a k němu se rozvíjí melodie*. Je základem a jistotou každé tonální skladby. Jako tónika se také označuje kvintakord* na prvním stupni ve stupnici. 


tónina
Mluvíme-li o skladbě, neříkáme, že je ve stupnici* např. C dur, ale v tónině C dur. Znamená to, že skladatel používal při tvoření této skladby převážně tónů* ze stupnice C dur. Kolik je stupnic, tolik je i tónin. Jaké má předznamenání* stupnice, takové má i tónina. Tóninu jednohlasé skladby určíme tedy podle počtu křížků (#) nebo bé (b) na začátku skladby a podle základního, výchozího tónu celé skladby (viz tonalita*). Zcela bezpečně najdeme základní tón na konci skladby, u skladby vícehlasé je rozhodující poslední akord*.


tradice
Souhrn ustálených zvyklostí a obyčejů, (např. při interpretaci* určité skladby, při výrobě hudebních nástrojů* apod.) zachovávaných po staletí a přenášených z generace na generaci.


tragédie lyrique
(tražedy lirik)
Typ francouzské opery* hudebního baroka*, vytvořený skladatelem J. B. Lullym a jeho libretistou Philippem de Quinaultem /filip d kinolt/. Námětově těží z antiky. Hudba se snaží o dramatickou pravdivost, což vylučuje virtuózní* rozbujení kantilény*, jako tomu bylo v opeře neapolské*. Tragédie lyrique využívá bohatě sboru*, baletu* a orchestru*. V taneční* složce se poprvé objevuje menuet* a osamostatňuje se předehra*, která je slavnostním úvodem opery a má již pevnou formu. Přechází pak do hudby instrumentální* jako úvodní věta suit*.


trampská píseň
Po 1. svět. válce začala městská, převážně dělnická mládež po práci v sobotu odpoledne a v neděli utíkat do přírody. Důvodem těchto "útěků" byla nejen romantická touha po volnosti a láska k přírodě, ale také sociální nejistota a měšťácký životní styl, který mladí odmítali. Chodili pěšky, plavili se na lodích, žili prostým kamarádským životem. Tito trampové zakládali prosté chatové osady, aby měli kde přespat, a u táborových ohňů zpívali a hráli, zejména na kytaru*. Jejich písně byly nejprve textovány na známé nápěvy z oblasti hudby taneční*, ale i lidovek, kabaretů apod.

K první generaci trampských písničkářů patří Jaroslav Mottl, Jan Kazda, Jaroslav Novák, Tony Hořínek. První trampská píseň, která byla vstupní písničkou do osady Ztracená naděje, se jmenovala V záři červánků a slova 
J. Mottla se v ní zpívala na melodii Piskáčkovy skladby Rej duchů. Ale již tehdy měla trampská píseň své autory i mezi profesionálními skladateli. Patřili k nim Jiří Voldán, Sláva Mach a Bedřich Nikodém. Autoři trampských písní přešli později ke komponování zábavné* hudby.

Náměty těchto písní byly především lyrické, některé navazují námětově na dělnickou a pokrokovou píseň. Zpočátku byly zapisovány a rozšiřovány výhradně formou rukopisných zpěvníčků, později byly tištěny. Brzy se utvořily také soubory, které trampskou píseň interpretovaly i koncertně. Nejpopulárnější z nich byly Camp Moys-song /kemp mojs/, klub Settlerů a Pražské pěvecké sexteto neboli Ztracenkáři. Ti byli později v Osvobozeném divadle vokálním protějškem Ježkova jazzového* orchestru*.

V 60. letech došlo k oživení trampského hnutí a tím i ke vzniku nových písní. Obliba trampské písně trvá dodnes, í když má velkou konkurenci ve folku*.


tranquillo 
(trankvilo)
 Z italštiny: klidně.

transpozice
Přenesení (přepsání) písně* nebo jiné skladby do jiné tóniny*. Transponovat můžeme o jakýkoliv interval*, nahoru nebo dolů, do jakékoliv tóniny a z různých důvodů. Písně transponujeme třeba proto, že jsou ve zpěvníku* zapsány v poloze, která neodpovídá našemu hlasovému rozsahu. A chceme-li např. skladbu psanou pro flétnu* hrát na violoncello*, musíme ji transponovat do polohy violoncella.


tremolando
Tympánay*

trio
1. komorní soubor o třech hudebnících, nebo skladba psaná pro tři hráče. viz též instrumentální hudba, vokální hudba;
2. v některých skladbách komponovaných v písňové* formě název středního dílu, psaného většinou v subdominantní* tónině* (menuet*, pochod* aj.).

triová sonáta
Tato hudební forma, oblíbená v období baroka, byla psána ve třech hlasech - pro dva vyšší sólové nástroje a generálbasový* doprovod. Nenechme se zmást, obvykle ji dnes nehrají tři hudebníci, ale čtyři. Číslovaný bas hraný na cembale totiž obvykle podpoří ještě jeden hluboký nástroj, např. violoncello*, viola* da gamba, nebo kontrabas*.
Označení "sonáta" v barokní době znamená pouze to, že jde o skladbu pro soubor nástrojů beze zpěvu, jinak ale tato forma nemá nic společného s dnešní sonátovou formou. Triová sonáta byla napsána kontrapunktickou* technikou, bohatě se pracovalo s imitacemi*. Obvykle byla čtyřvětá, s kontrastními větami (pomalá, rychlá, pomalá, rychlá). Skladatelé vydávali tiskem celé cykly triových sonát, po třech, po šesti a pod. Největšími skladateli byli : A. Corelli, A. Vivaldi, J. Kuhnau, G. Ph. Teleman, G. F. Händel, J. S. Bach, z našich skladatelů J. D. Zelenka a H. I. F. Biber.


trombón
Pozoun *


tropy
Chrámové zpěvy s podloženým světským* textem. Tam, kde měly chrámové skladby bohatě zdobenou a členěnou melodii*, ale jen stručný text, jako např. v Kyrie (část mše*), vytvářeli si zpěváci k melodii vlastní text, který vpisovali do not: vysvětlivky, úvahy, naučení, pokyny, ale také všelijaké rozmarné, až nedůstojné parodie. To přirozeně vyvolalo zákazy. Přesto se tropy - charakteristický projev gregoriánského* chorálu - udržely mnoho staletí a v historii hudby mají své místo jako předchůdce lidové duchovní* písně, moteta* a duchovních her.


trsátko 
Plektrum *


trubači a pozounéři
Od 15. stol. vznikají v českých městech malá i větší sdružení hudebníků, kteří obstarávali "věžní hudbu". Největší rozkvět tohoto druhu hudby spadá do 2. pol. 16. stol. V té době se ozývaly z věžních ochozů, na náměstích a příležitostně i jinde fanfáry*, ale třeba i moteta* - v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Kutné Hoře, Kolíně, Soběslavi. Věžní hudebníci měli své "artikule" a instrukce, tedy svá vlastní práva a povinnosti a mezi hudebníky mívali výsadní postavení.


trubadúři 
Minnesang * 

trubka Žesťový dechový nástroj* - lidově zvaný trumpeta - známý již ve starověké* hudbě, kde se jeho řízný hlas významně uplatnil ve vojenství. V dobách středověké* rytířské slávy trubka zahajovala turnaje, vítala slavné návštěvy a vůbec byla mezi nástroji asi nejváženější, protože i hráči na ni měli proti ostatním hudcům a pištcům různé výsady. Dříve trubka nevypadala tak jako dnes. Jejím původním tvarem byla rovná trubice, na jednom konci kuželovitě rozššířeená. Jinak už vypadala tzv. c 1 a r i n a  /klarína/, na kterou se hrálo počátkem 17. stol., jinak vypadala trubka koncem 18. stol., jinak počátkem 19. stol. A jinak vypadá dnes. Pro různé speciální účely existovaly a existují i speciální trubky: "bachovky", "aidovky", trubky fanfárové*, poštovní, jazzové* apod. Všechny jsou však z lesklého plechu, svítí na dálku a daleko jsou i slyšet. Trubka má vysoký, jasný, ostrý tón*, který symbolizuje radost a slavnostní náladu. V takových situacích ji slýcháme v symfonické* hudbě (např. Janáčkova Symfonietta, zahájení Polonézy v Dvořákové Rusalce). A hlavně máme trubku rádi z jazzu*, kde ji povznesl na vrchol možností a slávy legendární L. Armstrong-Satchmo.

truvéři
Minnesang *

třasák
Český tanec*. Vyvinul se z polky* velmi brzo po jejím vzniku. Je ji velmi podobný, ale je mnohem rychlejší a jeho melodie* má ještě ostřejší rytmus*.

tutti 
(tuty)
Z italštiny: všichni. S tímto slovem se setkáme většinou v nástrojově bohatě obsazených skladbách tam, kde končí sólová* hra některého nástroje. Od tohoto označení hrají zase všichni.

tympány Též kotle. Bicí nástroje* s tónem přesné výšky, který se dá přeladit pedálovým* mechanismem na několik jiných tónů. Patří k nejstarším hudebním nástrojům na světě. Ve středověké Evropě byly tympány velmi oblíbené a vážené, stejně jako hráči na ně - tympanisté - kteří měli spolu s trubači* před ostatními muzikanty různé výsady. Přelaďování bylo tehdy ovšem mnohem složitější než dnes - musely se přitahovat a povolovat šrouby.  Tón tympánu je krátký. Když skladatel vyžaduje, aby tympán zněl déle, tympanista hraje    t r e m o 1 a n d o : oběma paličkami rychle opakuje střídavé údery. Do orchestru* povýšili tympány teprve představitelé vídeňského klasicismu*. Vlastní hudební motiv* jim svěřil poprvé L. v. Beethoven ve Scherzu* své IX. symfonie. V hudbě pozdější a současné najdeme pak už častější a rozmanitější uplatnění tympánů. Burleska R. Strausse začíná např. motivickým tématem*, které hrají čtyři sólové* tympány.